Delfinoterapie pro děti z dětských domovů
Projekt terapie za pomoci delfínů začíná sbírkou pro skupinové delfinoterapie s dětmi z dětských domovů. Zeptali jsme se delfinoterapeuta Oldy Bureše na detaily.
Delfinoterapie běžně pomáhá lidem s tělesným i duševním postiženým, proč začínat právě u dětí z dětských domovů?
Pravdou je, že delfinoterapie dokáže pomoci při mnoha různých obtížích, což jsem samozřejmě měl možnost pozorovat. Pro mne osobně ale bylo nejvíc překvapující, jak silně působí na děti, ale i dospělé, se silnými psychickými problémy. Mnoho dětí z dětských domovů prožilo nějaké silné trauma, ať už je to ztráta rodičů, zavržení jejich vlastní rodinou, psychické nebo fyzické týrání, sexuální zneužití. V těchto případech se jedná o děti, které kompletně ztratily důvěru v ostatní lidi a jejich stav se tradičními medotami zlepšuje jen velmi pomalu.
Máš na mysli letargii a nezájem?
Ani ne, spíš jsou to děti, které jdou svým chováním do nějakého extrému. Potřebují lásku, ale nenaučily se jí ani dávat, ani přijímat. Chování dospělých kolem nich změnilo chápání jich samých a reakce na okolí jsou posunuté – od přehnaně sebeobranných přes vytvoření komunikačních bariér po agresivitu. Leckdy na sebe chtějí strhnout pozornost za každou cenu – i za cenu toho, že je na ně někdo naštvaný a tak zlobí. Může jít o dítě, které sedí tiše v koutě a s nikým nechce komunikovat, ale častěji to asi bude dítě, které má „problémové chování,“ tedy přesně ty děti, které mají minimální šanci na adopci.
Jak zvládáte skupinu takových „problémových dětí“?
Děti s sebou samozřejmě mají profesionální doprovod. U delfínů se obdivuhodně zklidní, začnou se víc soustředit. Obrovské posuny jsou vidět i u dětí, které si prošly sexuálním zneužíváním. Jsou to děti, které často nikomu nedovolí, aby se jich jakkoli doknul. Já osobně jsem se bál s těmito dětmi pracovat. Tělesná i mentální postižení mi nedělala problémy, dokázal jsem se nějak naladit na frekvenci postižených, ať už je jakákoli. U zneužívaných dětí jsem měl blok. Moji rodiče jsou výborní a představa, že by někdo dokázal zneužít dítě pro mne byla otřesná. Hluboce se mne dotýkaly třeba i jen případy známé z médií. Bál sem se jich vůbec dotknout, protože jsem něvěděl, co jim to může způsobit.
Bez kontaktu ale delfinoterapie nefunguje, ne?
Jasně, delfinoterapii je kontakt nevyhnutelný, protože dítěti musíte pomoci do vody, z vody, při terapii ho zezadu držíte. Chvíli jsem s tím bojoval a pak se ve mně něco zlomilo. Pochopil jsem, že pokud ten blok mají překonat děti, musím ho překonat i já. Takže tohle byla věc, ze které delfíni vyléčili pro změnu mne samotného. Jenže někde se prostě musí začít. A tohle je jedinečná příležitost, protože dítě je v neoprénovém obleku, ve vodě a potřebuje oporu, aby se cítilo bezpečně. Je tu s někým novým, s kým nemá osobní historii jako s „tetami“ z dětského domova. U delfinoterapie je OK být někým novým, protože jde o zcela novou situaci a je kolem spousta zábavy. Chtějí si hrát s delfíny a tak se začnou měnit.
A jak takové děti reagují na delfíny?
Krásně se zklidní, což je důležité, protože tu mluvíme o dětech, které jsou často na psychofarmacích. Některým dětem pomáhá psychoanalýza, ale delfinoterapie je velice přirozenou metodou, kdy můžeme zaznamenávat opravdu rychlé pokroky. Tak jako u ostatních animoterapií, i tady hodně funguje princip důvěry ve zvíře. Děti delfínům dokážou sdělit i to, co lidem nechtějí říct, protože vědí, že delfín to na ně neprozradí. Často jsou to věci, které když omylem zaslechnete, tak to radši ani vědět nechcete. Vidím v delfinoterapii opravdu jedinečnou šanci pro rozvoj dětí, kterým mnozí dávají malé šance. Jejich pečovatelé a terapeuté pak mohou snadno navázat na to, co my nastartujeme.
 |
| Olda Bureš při delfinoterapii s dítětem z dětského domova v Lucembursku |